Je 30.ledna, a já jako ostatně každý den jedu přeplněným autobusem do školy. Každodenní ubíjející rutina. Dnes je ale něco jinak. Známky už jsou uzavřené a nikdo už ani nepředstírá zájem o studium. Proč taky - v pátek jsme se dozvěděli, že jedeme do příbramského kina na nějaký film o holocaustu. Za padesát korun parádní zašívárna.
Před školou pouze nastoupím do jiného, školou předem zaplaceného autobusu, a nasadím si sluchátka. Začínám tak hrát svou každodenní roli tvrdého posluchače metalové muziky, který se nenechá vyvést z míry naprosto ničím. Pod touto maskou mi vždy bylo dobře. Je přece tak jednoduché hrát ignoranta.
Před kinem už nervózně přešlapuje několik desítek studentů a pár profesorů z jiných škol. Do toho všeho začíná sněžit. Když jsme byli jako stádo dobytka konečně nahnáni do promítací místnosti, ani se neobtěžuji sundat sluchátka a nasadím znuděný výraz. K mé nelibosti jsem donucen výtkou třídního vypnout mou oblíbenou Metallicu. Nějaký zvláštní človíček s prošedivělými vlasy, který se později ukáže být dramaturgem snímku, se náš dav snaží přesvědčit o tom, jak je film skvělý, a prvním řadám vytýká ve foyer zakoupené sáčky arašídů.
Po chvíli se v sále zhasne a film začíná. Po pěti minutách je v sále hrobové ticho. Dokonce i první řady přestávají postupně šustit. Není to však strachem z případných kázeňských postihů, je to filmem samotným. Před mýma očima se začíná odvíjet spletitý příběh člověka, kterého si dovolím nazvat pravým romantickým hrdinou. Člověka, kterého nikdo neznal, a přesto člověka, který zachránil stovky životů. Na plátně probíhá koncert, jehož dirigentem je pan Nicholas Winton.
Sonda do doby, kdy pojmy zlo a dobro ztratily svůj význam. Do doby, kdy platí pouze moc a manipulace. Existoval však někdo, kdo v této mrazivé noci smutku rozdmýchal jiskřičku naděje. Kdo na zelené louce, či snad ve vyprahlé pustině vybudoval fungující záchranný systém. Člověk, který se odvážil jít proti proudu, přesto, že věděl, že ať zachrání jakýkoli počet lidí, bitva je předem prohraná. Když jsem viděl shledání pana Wintona se svými „dětmi" po téměř 50ti letech nevědomosti, vhrkly mi slzy do očí ??" už jsem nebyl tvrďák v koženém kabátě, má maska se jakoby rozplynula, a onen prošedivělý pán už pro mne nebyl „nějaký človíček", ale čaroděj. Čaroděj, který mi pomohl otevřít oči.
Úvaha Richarda Bláhy byla čtena účastníkům setkání se sirem Nicolasem Wintonem 9. října 2007 v Kongresovém centru Praha (viz článek z kroniky)
související články: Winton úvaha český jazyk